Tímto filmem se po čtrnácti letech k režii celovečerních filmů vrátil jeden z velikánů japonského filmu, Jošišige Jošida (1933). Stejně jako ve své předchozí tvorbě se i zde věnuje ženám a propojenosti osobního osudu postav s historií Japonska.Tentokrát skrze sledování vyhroceného vztahu tří žen různých generací vytváří výmluvnou metaforu ke spjatosti Japonců s atomovým útokem na Hirošimu a stigmatem jeho následků. Současně film předkládá hloubavou tezi o provázanosti identity a vzpomínek. Jak je pro Jošidu typické, skládají film esteticky vytříbené záběry kladoucí důraz na geometricky strukturované kompozice, zatímco strohé herecké výkony a dráždivá monotónní hudba vytváří hypnotickou atmosféru.
Jošišige Jošida začal v roce 1955 pracovat u studia Šóčiku, kde se seznámil s Nagisou Óšimou. Spolu s ním a dalšími pěti kolegy vydával filmový magazín "Šičinin". Na základě jeho kritik ho režisér Keisuke Kinošita zaměstnal jako svého asistenta. V roce 1960 natočil režijní debut Roku de naši (Rošťák), kterým se přiřadil k tzv. nové vlně studia Šóčiku (viz MFF Karlovy Vary 2007). Po pěti dalších filmech a tvůrčích neshodách studio opustil a v roce 1966 založil nezávislou produkční společnost Gendai eigaša, jejíž filmy často distribuovala nebo spolufinancovala společnost ATG (viz Febiofest 2007). (cz)