Masaryk vzpomíná na své rodiče. Pocházel z chudých poměrů. Otec byl kočí; byl nevolník a zůstal nevolníkem. Matka, která byla silnou osobností, se postarala, aby syn mohl studovat. Byla pobožná. On v dětství ministroval. Obecnou školu vychodil v Hodoníně, pak byl na reálce. Ve čtrnácti ho dal otec na řemeslo do Vídně, kde vydržel jen krátce. Pak se učil u kováře. Dělal praktikanta v místní škole. Potom studoval na brněnském německém gymnáziu. Kvůli své první lásce byl vyloučen a přešel do Vídně, kde po gymnáziu absolvoval filologii a filozofii na tamní univerzitě. Musel se sám živit kondicemi. Tehdy už se intenzivně zabýval náboženstvím, politikou a národnostními problémy. – V Lipsku prožil osudovou událost svého života: setkal se s Charlotte Garrigueovou, s níž se oženil. Po habilitaci nastoupil na právě ustavenou českou univerzitu v Praze. Měl potíže adaptovat se na „malé“ poměry. Založil revui Atheneum a vydával řadu spisů. – Masaryk vzpomíná na své boje o Rukopisy a později na Hilsneriádu. Na letní byt jezdili s rodinou do Bystřičky na Slovensko, aby lépe poznal Slováky. Zabýval se i zahraniční politikou. Hned na počátku první světové války se rozhodl být v opozici proti Rakousku-Uhersku. Musel odejít do ciziny. Vrátil se až za čtyři roky, takže se už nesetkal se synem Herbertem (1880-1915), který během té doby zemřel. Se Štefánikem a Benešem založil v Paříži Českou národní radu. Chtěl navázat na dějiny českého státu. Zatím v Rakousku-Uhersku uvěznili jeho dceru Alici i Hanu Benešovou a také některé politiky. – V exilu se věnoval zakládání českých vojenských jednotek. Obával se bolševické revoluce. České legie musely po revoluci v Rusku podstoupit dlouhou cestu přes Sibiř. – V Americe jednal Masaryk o poválečné situaci. – Když vznikla Československá republika, stal se jejím prvním prezidentem. Musel se zúčastnit řady oslav. Ve Vladislavském sále složil prezidentský slib. Podle něj mohl malý český stát přežít jen jako demokratický a jen tehdy, když bude světový. Promýšlel, jaký má být prezident takového státu, a konstatuje, že může být spokojený se svým životem. – Svěřuje se s tím, že nikdy nechtěl stát v popředí a vždy překonával trému, když měl mluvit na veřejnosti. – Jako prezident plnil své povinnosti. Zúčastňoval se různých oslav, manifestací, vojenských přehlídek nebo sokolského sletu. V soukromí se uchyloval do Lán. Často se na veřejnosti objevoval na koni. – Na dědečka vzpomínají vnučky Herberta a Anna a jeho prapravnuk Tomáš Kotík mluví o prapradědově odkazu. – Své rozhlasové vánoční poselství končí TGM slovy: „Chvála Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle.“
Režie: Věra Chytilová
Kamera: Jaromír Šofr, Jaromír Kačer, Jiří Šimůnek