Jímavý příběh venkovského děvčete, které se z nešťastné lásky pomátlo na rozumu, jak jej zachytil Vitězslav Hálek v jedné ze svých nejpůvabnějších povídek, byl přetvořen do filmu velmi dobré úrovně jak v celkovém pojetí a režijní práci Martina Friče, tak ve výkonech všech zúčastněných herců a v prostředí, které zobrazovalo úsek ze života české vesnice z polovice předminulého století ve stavbách, krojích a lidových zvycích.
Hned úvodem nás zavádí děj do rozpustilého veselí a maškarního průvodu venkovského masopustu, který byl první, v dalším vývoji osudovou příležitostí k seznámení mladého, nadšeného, ale chudobného muzikanta Toníka s bohatou selskou dcerkou Liduškou Staňkovou. Představuje ji Jiřina Štěpničková. Její Liduška je prosté děvče se srdíčkem na dlani, nesentimentální, chvílemi vzdorovitá, oddaně milující, ale pokorná v poslušnosti k rodičům až do chvíle, kdy vynucená svatba v kostele a Toníkovo zmizení zakalí jejího ducha.
Toníka hraje Gustav Nezval, na venkovského muzikanta poněkud uhlazený typ, ale jinak přirozený a ukázněný ve vzrušení lásky i výbuších hněvu ponižovaného dobrého člověka. I ostatní postavy jsou dobré, výstižné typy, tak zejména Liduščini rodiče, muzikanti s humornou postavou fagotisty Jaroslava Marvana a vojáci - "sanytráci", vedení Ferencem Futuristou. Pro vysvětlenou: Sanytrníci byli vysloužilí vojáci, kteří měli privilej vyluhovat na různých nalezištích zejména pak v ovčincích a stájích půdu a dobývat z ní sanytr na výrobu střelného prachu, byla to vesměs cháska veselá, ale na venkově docela obávaná.
Zvláštní uznání a pochvalu zasluhuje kameraman Jan Roth, zejména pak ve scénách muzikantů, kdy je obraz téměř plastický. V režii Martina Friče se děj rozvíjí rušně a logicky a je ušetřený vleklých a únavných episod se zdůrazněním hlavních motivů, zejména právě u Hálka tak oblíbeného rozporu mezi rodiči a dětmi ve věcech mladé lásky. Proto právě, pro tyto všechny klady, tím ostřeji musí vyznít výtka, že si tady filmaři přibásnili, a to docela svévolně závěr, aby zůstali věrni happy endu čili šťastnému konci.
Hálkova Liduška se ze žalu pomátla, utekla z domu, toulala se po okolních vesnicích, a kde byla muzika, tam se vyptávala na Toníka a zůstávala u muziky až do rána. Proto jí říkali "muzikantská Liduška". Tento lidsky pravděpodobný a dojímavý konec nahradili naši filmaři fraškovitou scénou v čarodějnické kuchyni báby kořenářky, která si z ubohé Lidušky, za pomocí sanytrníků dělala dobrý den tím, že jí jejího milého přičaruje, a tak udělali onen pověstný, ne již krok, ale rekordní skok od tragického ke směšnému.
I přesto, že se v naší zemi roztahoval německý okupant, tak to neměla umělecká cenzura filmu připustit. Byl-li to zřetel na obecenstvo, tak asi naši filmaři tenkrát diváky zřejmě podcenili a šlápli vedle.
Režie: Martin Frič
Scénář: Karel Steklý
Kamera: Jan Roth
Hudba: Jiří Fiala
Hraje: Gustav Hilmar, Marie Blažková, Jiřina Štěpničková, Hermína Vojtová, Vilém Pfeiffer, Ella Nollová, Karel Černý, Gustav Nezval, Jaroslav Marvan, Eman Fiala, Josef Příhoda, Alois Dvorský, Ludvík Veverka, Vojta Merten, Ferenc Futurista, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Vojta, Naděžda Vladyková, Stanislav Neumann, Jiří Julius Fiala, Gabriel Hart, Antonín Jirsa, Otto Čermák, Viktor Nejedlý st., Eduard Ševčík, Antonín Soukup, Věkoslav Satoria, Jiřina Vávrová