Ukradnutá hranica (1947)
Mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938 zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie rozhodla o konci samostatnosti Československa, které muselo do 10. října téhož roku postoupit Německu pohraniční území Sudety. Bez pomoci bývalých spojenců a při ztrátě strategicky důležitých obranných opevnění bylo už jen otázkou času, kdy Hitler obsadí i zbytek okleštěného československého státu. Ten nastal 15. března 1939, kdy nacistická armáda obsadila zbylé území a zároveň byl ustanoven protektorát Čechy a Morava.
Traumatické, leč nesmírně atraktivní téma mnichovské zrady lákalo mnohé české filmaře již brzy po skončení války. Patřil mezi ně i zkušený filmový dokumentarista Jiří Weiss. Ten si pro svůj první hraný film, drama Uloupená hranice, vybral scénář spisovatele Miloslava Fábery příznačně nazvaný Dny zrady.
Jiří Weiss původní verzi Fáberova scénáře výrazně přepracoval, věrný svému dokumentaristickému instinktu vystříhal přehnaně patetické scény a výrazně zredukoval počet padlých československých vojáků. K civilnímu, zbytečně neheroizovanému vyznění filmu pomohlo i herecké obsazení prosté tehdejších filmových hvězd. Weiss vsadil na neokoukané tváře, vedlejší role doplnil neherci, i proto se o jeho prvotině mluví jako o prvním neorealistickém českém filmu. V tomto snímku se poprvé na plátně objevilo několik budoucích hvězd českého filmu, jako Vlastimil Brodský nebo Karel Effa.
Zkušenosti vojenského zpravodajce a tvůrce řady válečných dokumentů Weiss uplatnil v realisticky nasnímaných bojových scénách, které podtrhují civilnost snímku. I přes jednoznačné odsouzení zfanatizovaných následovníků Konrada Henleina tvůrce nesklouzává k černobílému vidění. Důkazem je pevné přátelství českého dřevorubce Srbka (L. H. Struna) s německým kolegou Langrem (J. O. Martin), které trvá i ve vypjatých časech blížícího se mnichovského rozhodnutí. Na osudu Langrovy rodiny, smíšeného česko-německého manželství, Weiss ukazuje nesmyslnost celého konfliktu. Zatímco Langrova dcera Anna Marie se přidá na stranu Čechů, její zfanatizovaný bratr Hans se aktivně zapojí do ozbrojených německých přepadů a zaviní tak smrt obou svých rodičů.
Traumatické, leč nesmírně atraktivní téma mnichovské zrady lákalo mnohé české filmaře již brzy po skončení války. Patřil mezi ně i zkušený filmový dokumentarista Jiří Weiss. Ten si pro svůj první hraný film, drama Uloupená hranice, vybral scénář spisovatele Miloslava Fábery příznačně nazvaný Dny zrady.
Jiří Weiss původní verzi Fáberova scénáře výrazně přepracoval, věrný svému dokumentaristickému instinktu vystříhal přehnaně patetické scény a výrazně zredukoval počet padlých československých vojáků. K civilnímu, zbytečně neheroizovanému vyznění filmu pomohlo i herecké obsazení prosté tehdejších filmových hvězd. Weiss vsadil na neokoukané tváře, vedlejší role doplnil neherci, i proto se o jeho prvotině mluví jako o prvním neorealistickém českém filmu. V tomto snímku se poprvé na plátně objevilo několik budoucích hvězd českého filmu, jako Vlastimil Brodský nebo Karel Effa.
Zkušenosti vojenského zpravodajce a tvůrce řady válečných dokumentů Weiss uplatnil v realisticky nasnímaných bojových scénách, které podtrhují civilnost snímku. I přes jednoznačné odsouzení zfanatizovaných následovníků Konrada Henleina tvůrce nesklouzává k černobílému vidění. Důkazem je pevné přátelství českého dřevorubce Srbka (L. H. Struna) s německým kolegou Langrem (J. O. Martin), které trvá i ve vypjatých časech blížícího se mnichovského rozhodnutí. Na osudu Langrovy rodiny, smíšeného česko-německého manželství, Weiss ukazuje nesmyslnost celého konfliktu. Zatímco Langrova dcera Anna Marie se přidá na stranu Čechů, její zfanatizovaný bratr Hans se aktivně zapojí do ozbrojených německých přepadů a zaviní tak smrt obou svých rodičů.
