Mozaika humorně laděných událostí začíná jedním z malých rituálů, kterými si koření spokojené manželství Francin a Maryška. Ta hledá v přítmí ložnice malý dárek, kterým je tentokrát patentní navlékač jehel. Francin je správcem pivovaru v jednom malém českém městečku a druhého dne provází po pivovaru správní radu, kterou seznamuje se situací a také plány do budoucna. Radové však věnují pozornost spíše dění na zahradě pivovaru, kde Maryška rázně pomáhá řezníkům se zabíjačkou. Všichni jsou krásnou ženou okouzleni, zejména pak doktor Gruntorád. A když pánové skončí prohlídku, okázale vyjádří Francinovi svou nedůvěru, velmi ochotně se nechají pozvat paní správcovou na zabíjačkové pohoštění, které protáhne do pozdního večera.
Další den čeká Francina další nemilé překvapení. Na pivovarském dvoře se objeví jeho velmi svérázný a především velmi hlučný bratr Pepin. Francin tuší blížící se pohromu. První obětí Pepina se stane čeledín který si po jeho radě jak se má správně sekat dřevo, usekne prst. A to jistě netuší, že to je jen první z nehod, které ho čekají pokaždé, když se s Pepinem potká. V Maryšce najde Pepin se svými bláznivými nápady spřízněnou duši. To se ovšem nelíbí Francinovi, který se sice snaží bláznivé nápady svého bratra nevnímat, čeho je však moc, toho je příliš. Nejprve rozzlobený Francin vykáže dvojici ze zahrady, zvolí však nešťastnou formulaci, aby si šli hlučet, třeba na komín. Pepin a Maryška ho totiž vezmou za slovo a vylezou na komín pivovaru.
Zatímco se nahoře dobře baví, Francin dole umírá strachy. Dorazí doktor Gruntorád a současně přijedou také hasiči v čele s kominickým mistrem Giorgim, který je také jedním ze správců pivovaru. Ten vyleze na komín, aby oba vyzval k dodržování pořádku a ve jménu zákona jim přikázal slézt dolů. Jeho vylomeniny však pokračují a jejich důsledkem je nakonec vymknutý kotník paní správcové. Doktor Gruntorád nařídí klid na lůžku, aby se noha zhojila. Francin je spokojený, konečně bude mít klid a navíc může svou ženu obskakovat a zahrnovat pozorností. Raduje se však předčasně.
Nevinná doktorova poznámka o nové módě zkracování, vede k další sérii nápadů, pro které nemá Francin pochopení. Nejprve vyléčená Maryška s Pepinem radikálně zkrátí nohy jídelního stolu a poté se rozjede do města, aby si nechala zkrátit své dlouhé husté vlasy, které obdivuje celé město. Holič Dóďa je v šoku a odmítá takový zločin, Maryška však trvá a svém...

Herečka a politička, sestra herečky Emílie Vášáryovej. V roku 1971 vyštudovala sociológiu na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Už ako 15-ročná v roku 1964 účinkovala vo filme režiséra Vladislava Pavloviča Senzi mama a o tri roky neskôr získala hlavnú úlohu v českom filme režiséra Františka Vláčila Marketa Lazarová [1967]. Ešte počas vysokoškolských štúdií dostala herecké príležitosti v medzinárodne oceňovaných filmoch Krotká [r. S. Barabáš, 1967] a Na kometě [r. K. Zeman, 1970]. Za úlohu v českom filme režiséra Jaromila Jireša ...a pozdravuji vlaštovky [1972] bola ocenená za herecký výkon na filmovom festivale v talianskom Avelline. V roku 1968-71 pôsobila v Divadle na korze a po násilnom ukončení jeho činnosti prešla s celým divadelným súborom na Novú scénu. K vrcholom jej hereckej tvorby patria Čechovove hrdinky Irina z Troch sestier a Sofia Alexandrovna z hry Ujo Váňa, Ofélia z Hamleta či Mária z hry J.W.Goetheho Clavijo. V roku 1983 nastúpila do činohry Slovenského národného divadla, kde stvárnila množstvo vnútorne rozporuplných ženských hrdiniek - Natália [Tri sestry], Polina [Výnosné miesto], Júlia [Slečna Júlia], Alina [Pozrite, kto prišiel]. Nakrútila vyše 20 filmov a 120 televíznych inscenácií. Popri úlohách v Ťapákových televíznych filmoch Rok na dedine [1967], Môj vienok zelený [1968], Krutá ľúbosť, Pustý dvor [oba 1978], v Laholovom filme Sladký čas Kalimagdory [1968], v Jakubiskovom filme Vtáčkovia, siroty a blázni [1969] si zahrala aj v rozprávkových filmoch Radúz a Mahuliena [r. P. Weigl, 1970] a Princ Bajaja [r. A. Kachlík, 1971], vo filmoch Otakara Vávru Temné slunce [r. O. Vávra, 1980] a režiséra Jiřího Menzla Postřižiny [1980]. Za hlavnú úlohu vo filme režiséra Dušana Hanáka Tichá radosť [1985] získala cenu za herecký výkon na filmovom festivale v San Reme. V roku 1989 sa politicky angažovala a v roku 1990 prijala ponuku nastúpiť na post československej veľvyslankyne vo Viedni. Po rozpade Československa v roku 1993 bola spoluzakladateľkou Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku [SPFA] v ktorej 7 rokov pôsobila ako jej riaditeľka. Založila časopisy Listy SPFA a Slovak Foreign Policy Affairs, v 90. rokoch pracovala ako expert pre politické otázky v oblasti energetiky v Českej republike. Po neúspešnej kandidatúre na prezidentku Slovenskej republiky v roku 1999 päť rokov pôsobila v diplomatických službách ako slovenská veľvyslankyňa v Poľsku. V roku 2005 sa stala štátnou tajomníčkou Ministerstva zahraničných vecí SR. Od roku 2006 je poslankyňou Národnej rady SR za politickú stranu SDKÚ-DS a pracuje vo Výbore pre kultúru a média, od roku 2007 je predsedníčkou Združenia žien SDKÚ-DS. Venuje sa aj mimovládnym projektom, založila mimovládnu organizáciu Via cultura, ktorá podporuje proces modernizácie a europeizácie kultúrneho sektora na Slovensku. Je autorkou kníh Krátke listy jednému mestu [1986], Diskrétní průvodce o etikete [1997], Buďme poriadni [2006] a i. (autor: R. Šmatláková, 2009)

Alexej Okuněv, Alois Liškutín, František Řehák, Hana Forejtová, Ivan Rajmont, Jan Hraběta, Jaroslav Tomsa, Jaroslav Vozáb, Jaroslava Kretschmerová, Jiří Kodeš, Josef Otoupal, Josef Vondráček, Ladislav Lahoda, Miloslav Štibich, Miroslav Donutil, Miroslav Lahoda, Oldřich Vízner, Oldřich Vlach, Pavel Vondruška, Pavel Wuršer, Petr Čepek, Rudolf Hrušínský, Rudolf Hrušínský ml., Rudolf Serina, Rudolf Stärz, Tomáš Töpfer, Václav Knop, Václav Kotva, Zdeněk Kozák st., Zdeněk Podskalský st.