Příběh o tom, jak probíhala volba ponocného v obci Honice, se mohl stát před více než 150 lety. Ale v Čechách se mu jistě budeme smát i za dalších 150 let, i když už místo krojů budeme nosit třeba stříbřité kombinézy a na hlavě tykadla. Tak věrně se Ladislavu Stroupežnickému podařilo vystihnout, jak to u nás doma s naším veřejným životem vypadá a jaká je naše národní povaha. Poprvé se Naši furianti hráli na Národním divadle v roce 1887 a hned vzbudili rozruch příliš jadrnou mluvou. A proto už další repríza byla o hodně umírněnější. Původní text se bohužel nezachoval. Jistě by bylo zajímavé, nakolik by se muselo škrtat i dnes. Obliba díla stoupala na Národním divadle sice pomalu, ale jistě, až se z této komedie stal skutečný český divadelní bestseller. Každá generace má ty svoje se svými zvláštnostmi a jemnými odchylkami, každá inscenace vypovídá něco jiného o své době a svých tvůrcích. Tou předposlední, skutečně revoluční, a diváky milovanou, byli Naši furianti Miroslava Macháčka z konce 70. let, kteří opustili do té doby dodržovanou folklorní inscenační tradici. Autorem posledního nastudování z roku 2004 je režisér Jan Antonín Pitínský. Vytvořil mnohovrstevnatou fresku ze života, plnou nejen humoru a ironie, ale i lidského porozumění.

Alois Švehlík, Bronislav Poloczek, David Prachař, Gabriela Pyšná Pizingerová, Hana Igonda Ševčíková, Hana Militká, Jan Dolanský, Jan Hartl, Jaromíra Mílová, Jiří Štěpnička, Jitka Smutná, Johanna Tesařová, Josef Vinklář, Magdaléna Borová, Milan Stehlík, Miroslav Donutil, Ondřej Pavelka, Petr Motloch, Petr Pelzer, Saša Rašilov nejml., Taťjana Medvecká, Tomás Stibor, Václav Postránecký, Vlastimil Práda